Velikonoce 2017

Modré pondělí

Držet „modré pondělí“ pochází ze starého řemesla barvířů (modré – podle barvy indigo) a znamenalo v ten den nepracovat.

Rytmus barvení a sušení na vzduchu byl dříve u barvířů specializovaných na modrou barvu přerušen nedělí, kdy se nepracovalo a barvené zboží leželo v barvícím roztoku déle než obvykle. V pondělí se pak musely pruhy látky vyvěsit na vzduchu. Týden tak začínal dnem, kdy barvíři odpočívali a pracoval za ně vzduch. Proto se též rozšířilo o lidech, kterým se po neděli nechtělo do práce, že drží modré pondělí.

Šedivé úterý

Šedivé úterý očekávaly zejména hospodyňky, které čekal ten den velký úklid; vymetaly se při něm pavučiny, proto „šedivé úterý“. Stejně jako k Modrému pondělí se ani Šedivému úterý nepojí žádné zvláštní obřady, byly spíše jen přípravou na nadcházející slavnostnější dny.

Sazometná nebo také Smetná, Škaredá, Černá středa

A opět jsme u domácích prací: v tento den se smýčilo, drhlo a především se vymetaly saze z komínů, odtud název dne. Škaredá se jí říkává i proto, že v tento den Jidáš škaredil (žaloval) na Krista. Traduje se, že „Kdo se bude tento den škaredit a mračit, bude se mračit po všechny středy v roce.“ a „Důsledný úklid vyhání zlé duchy z domu.“

Zelený čtvrtek

V tento den se nosilo zelené mešní roucho, jedla se jen zelená strava (špenát, zelí), aby byl člověk zdravý po celý rok.

Na Zelený čtvrtek zvony „odlétají do Říma“ (umlknou) a znovu se rozezní až na Bílou sobotu při zpěvu Gloria. Ke svolávání na bohoslužby sloužily řehtačky, klapačky, mlýnky, trakářky a všechno co vydávalo rámus. S řehtačkou procházel vesnicí v poledne a večer zástup dětí s říkankou na jejímž konci bylo zvolání „Cruciferum ďáblum“ – to na znamení, že Jidáš se už v pekle smaží.

Traduje se např., že „Kdo si zacinká penězi, když zazní zvony naposledy, budou se ho peníze držet po celý rok.“, „Kdo se ráno umyje rosou, je uchráněn před onemocněním šíje a dalšími nemocemi.“, „Nemá se nic půjčovat a s nikým se nehádat – odměnou se budou všechny hádky vyhýbat a peníze si samy cestu najdou.“

Vstávalo se velmi brzy, následovala ranní modlitba a omytí ranní rosou. Hospodyně pekly preclíky, pletence, škvarkové placky, nebo jidáše, sel se len a hrách, protože vše o Zeleném čtvrtku zaseté dobře prospívá (Na Zelený čtvrtek hrachy zasívej, na Velký pátek se zemí nehýbej!); konaly se pandělinky – ranní pobožnosti podobné rorátům před Vánoci. Začínaly se už před čtvrtou ráno, jinde až po čtvrté odpoledne…

Velký pátek

Důležitý den Velikonoc, proto se k němu váže i nejvíce tradic a obyčejů, dodržuje se nejvíce obřadů. V tento den byl Ježíš Kristus odsouzen, ukřižován a pohřben. Podle evangelií zemřel na kříži ve tři hodiny odpoledne, proto i obřady, které se konají, mají tři části – Bohoslužbu slova (čtou se pašije), uctívání kříže a přijímání, koná se i pobožnost Křížové cesty. Podle Bible se v momentě Ježíšovy smrti roztrhla v jeruzalémském chrámě opona, která dělila velesvatyni od ostatních prostor – tak se prý Ježíšovou smrtí otevřela cesta k největšímu pokladu – k samotnému Bohu. Podle lidové tradice se v momentě Ježíšovy smrti otevírá cesta k jiným pokladům – k těm ukrytým v zemi (Místo ukrytého pokladu označuje záře – například světýlka, zářící skalní otvor nebo zářící kapradí, případně kvetoucí (kvete od 3 do 9 hodin). Podle pověsti se v tento den na chvíli otevírá i hora Blaník). Na znamení ticha, smutku a rozjímání se drží přísný půst. Kostely jsou vyzdobené jen velmi střízlivě, písně se zpívají bez varhan a zvony mlčí.

Podle lidové víry je Velký pátek dnem nadpřirozených sil dobrých i zlých, proto je časem velké účinnosti obyčejů, věšteb a modliteb, dnem osudovým. Zvláště pro člověka toho dne narozeného. Velký pátek je symbolizován také všelikými zákazy: „Na Velký pátek nepohneš zemí, nezatopíš do východu slunce, neupečeš, nevypereš a nevybělíš, nezameteš, nevyneseš z domu, neprodáš, nepůjčíš, nedaruješ a nepřijmeš dar.“

Spalovaly se kočičky svěcené o Květné neděli, na venkově se nesmělo pracovat, ani na poli ani v sadu – aby se nehýbalo se zemí. Předly se pašijové nitě, jimiž se pak na šatech udělalo několik stehů, které měly ochránit před uhranutím a zlými duchy. Košile ušitá z plátna pašijových nití chránila před bleskem. Chodilo se po domech za zvuku řehtaček a oznamovalo se poledne a ranní i večerní klekání. Při tom se zpívaly popěvky namířené proti Jidášovi a Židům, kteří ukřižovali Krista. Někde děti s řehtačkami honily "Jidáše" – zrzavého chlapce. V noci se tajně vysypávaly a vylévaly cestičky od domu milence k domu milenky. Pokud si hoch do rána cestičku uhlídá nepoškozenou, do roka si povede děvče k oltáři. Držel se přísný půst. Kdo věděl, že by jej nevydržel, mohl si uvařit rybu a ti kteří rybu neměli si napekli náhražky ve tvaru ryby z bramborového těsta.

Bílá sobota

Den, kdy se vrací zvony z Říma , název může být odvozen od bílého roucha novokřtěnců, kteří se tento den křtili při obřadech noční bohoslužby vigilie. Před vigilií se před kostely světil paškál – oheň, od kterého se zapalovala velikonoční svíce. Hospodyně předtím uhasily ohně doma a znovu je rozžehly až polínkem rozpáleným od paškálu. Na Bílou sobotu se uklízelo, bílilo a připravovalo na slavné Vzkříšení – na Hod boží velikonoční. Hlavním jídlem bývala velikonoční nádivka (hlavička, velikonoční buchta, sekanice, sekanina, nebo velikonoční snítek). Připravovaly se obřadní i sváteční pokrmy, pekly se mazance i velikonoční beránci, pletly se pomlázky a zdobila se vajíčka. Skončením Bílé soboty také skoncoval dlouhotrvající půst

Zvláštní pozornost byla věnována ovocným stromům. „Probouzely se“ k příští úrodě postřikováním vodou, někde hospodyně během zvonění otírala stromy čerstvě zadělaným těstem mazance nebo jiného obřadního pečiva. Nejčastěji lidé stromy třásli. Posvátný čas kostelního zvonění v tento den byl posledním vyvoleným časem pro konání blahodárných zvyků pašijových dní: za čistotu domova a hojnost (tlučení do prahů, zvonění klíči i mincemi), za sílu (zvedání těžkých břemen), za zdraví a krásu.

Před východem slunce se někde děvčata umývala rosou, aby měla pěknou pleť a nenaskákaly jim pihy. Před východem slunce se novým koštětem vymetalo stavení, aby se v něm nedržel hmyz a stavení bylo po celý rok čisté.

Velikonoční noc (noc z Bílé soboty na Boží hod velikonoční)

Konají se vigilie na oslavu svaté noci, kdy Pán vstal z mrtvých; koná se také křestní slavnost, kdy jsou v bílém rouchu přijímáni novokřtěnci

Boží hod velikonoční

Neděle je, podle židovského kalendáře, prvním dnem v týdnu a právě toho dne za svítání vstal Ježíš Kristus z mrtvých, čímž dovršil Boží stvořitelské a vykupitelské dílo. Proto křesťané tento den nazvali „dnem Páně“ a pravidelně se schází k „lámání chleba“.

V každém stavení se slavnostně prostřel stůl, z kuchyně se začaly valit nejlahodnější vůně oznamující dobu sváteční hojnosti – pekly se buchty, mazance a masa, pak přišly na řadu tradiční zvyky na oslavu života a jara

Hostina měla začínat jakýmkoliv masovým vývarem a pokračovala podle možností každé z domácností, vesměs šlo hlavně o maso všeho druhu, podávala se dostupná drůbež (někde i holoubata), skopové, jehněčí, králičí, pokrmy z vepřového masa, uzeného, šunky

Nikdy nesměl chybět pečený beránek, buď ze sladkého těsta, nebo i masový

Traduje se, že kdo o Božím hodu velikonočním jedl posvěceného beránka, pomohlo mu to pak nalézt ztracenou cestu v lesích. K velikonočnímu hodu jako svátku křesťanů patří především beránek, jako symbol čisté oběti je beránek předobrazem křesťanských Velikonoc a podobenstvím Spasitele.

Velikonoční pokrmy se světily a každá návštěva měla dostat kousek svěceného jídla. Také se díl svěceného jídla daroval poli, zahradě a studni, aby byla úroda, voda a dostatek ovoce.

Pondělí velikonoční

Někdy se mu říkává také červené; v minulosti bývalo zvykem, že po velkých svátcích býval volný den – to nám zůstalo dodnes, proto i velikonoční pondělí je dnem pracovního klidu.

O Velikonočním pondělí pochopitelně převažovaly v kuchyni pokrmy z vajec. Dělala se vejce plněná, smažená, přidávala se do omáček, salátů, k masu a do další várky velikonoční nádivky, oblibu si získaly i nejrůznější vaječné pomazánky.

Vajíčko je nejen symbol Velikonoc, ale také symbolem nového života a znovuzrození. Velikonoční vejce bylo pojato i jako naturálie, součást poddanských dávek a služebních příjmů. Zvláštní postavení má velikonoční vejce červené, protože červené barvě (barva životodárné krve) je v lidových obyčejích připisován význam blahonosný, ochranný. Legendy spojují červeň velikonočních vajec s Kristovou krví.

Především na Moravě jsou zažité zvyky chodit s pomlázkou z vrbových proutků (chlapci) na koledu a 'mrskat' děvčata za doprovodu různých koled–říkanek. Velikonoční mrskání (šupání) má děvčatům předat část jarní svěžesti vrbového proutí. Velikonoční koleda je spojena s odměnou koledníkům – barevné stužky od děvčat, malovaná vajíčka nebo kraslice, dnes také čokoládová vajíčka a pochoutky.

Blíží se Velikonoce – svátky jara, vrchol liturgického církevního roku (slavnost vzkříšení Krista). Původně se vyvinuly ze židovského svátku „nekvašených chlebů“ – pesach a jsou jedním z nejstarších svátků vůbec. Koncil nicejský (325) určil po delším sporu datum Velikonoc na neděli po prvním jarním úplňku (po 21. březnu). Tak se oddělily od židovského kalendáře. Protože se jedná o pohyblivý svátek, dnešní společnost stále častěji diskutuje o pevném určení termínu těchto svátků. Slavnost vzkříšení začíná velikonoční vigilií na Bílou sobotu večer, resp. v noci, kdy se světí křestní voda a věřící obnovují křestní slib, mnohde se také křtí dospělí. V neděli (Hod Boží velikonoční) pokračuje a vrcholí slavnost Zmrtvýchvstání Páně druhou slavnou mší.